Lavina svatební noci

Sbírám zážitky jeden za druhým. Cestuju. Mám zajímavého kluka. Sportuju. Bydlím v norských horách. Máme dům. Penzion. Máme outdoorovou společnost. Dodělala jsem školu v oboru. Fotím. Co mě to teda sakra trápí? Chybí mi rodina? Můj kluk na mě trochu kašle? Co jiného by to mohlo být? Dalo to práci, ale odešla jsem. Pan divnopocit šel ale jaksi se mnou, i když nový začátek měl fakt svobodnou vůni. Sport, alkohol, marihuana, hory a kiterská komunita. Divnopocit potlačován, ale vím o něm. Zamilovala jsem se. Stěhuju se do Čech. Čím se budu živit? Třeba focením. Žádost o ruku. Ano. Do týdne je svatba. Do dvou týdnů je SVATEBNÍ CESTA. Tři papíry 1P-LSD po 100 mikrogramech na kopci za barákem. Dávkujeme postupně. Je to krásný. Cítím se být vším. Každou kapkou deště, vší přírodou, každým přenosem energie ze Země do vesmíru a naopak. Párkrát se o mě pokouší smutek. Omlouvám se, musela jsem odejít. Taky myslím na tátu, náš bláznivý život a jeho smrt. I tak toho ale moc nenabrečím. Nedovolím si to. Ne na svatební cestě přece. Tak jo. ŽIVOTNÍ ZÁŽITEK. A co dál Dagi? Dělá se mi špatně. Cítím emoce, které nejsem zvyklá cítit. Mám strach sama ze sebe. Neumím si najít oblečení ve skříni. Bojím se lidí. Mám úzkostlivé stavy. Nechci chodit ven. Nemůžu normálně fungovat. Jsem v permanentním stresu. Kam odešla ta veselá holka? První panická ataka. Otěhotněla jsem, ale neudrželo se. Druhá panická ataka. A další. A další. Mlátím. Rozbíjím. Pomáhám si hyperventilací. Někdo mě mučí. Někdo mě škrtí. Někdo mě znásilnil jako dítě.

Stojím na okraji vesmírného fialového víru a něco mi říká, že do něj mám skočit. Skočit tam, znamená smrt tady.
Dagi

Manžel našel DIABASIS, a tak chodím navštěvovat MICHAELA VANČURU. Chci se vrátit ke svému starému já? Nechci. Bude to náročné, ale od prvního okamžiku vím, že jsem na správné adrese. V jiném řešení nevidím žádný smysl. Nechci jíst prášky a dělat, že jsem v klidu. Nejsem v klidu ani trochu. Jsem ztracená. Vytahuju svoje teorie a míchám páté přes deváté. Manželově pozitivnímu přístupu se bráním zuby nehty. Stojím na okraji vesmírného fialového víru a něco mi říká, že do něj mám skočit. Skočit tam, znamená smrt tady. Musíme uzavřít kontrakt, protože přemýšlím, jak jednoduše odejít. Přísahám, ale zvládám stěží. Chci někam, kde budu mít péči 24 hodin denně. Chci, aby se o mě někdo pořád staral a aby se mnou pořád někdo mluvil, ale prostě nechci prášky. Manžel dělá, co může. Pan Vančura mi v nejhorší chvíli pomáhá přes telefon. Najednou přichází zlom. Budím se závratí. To je ten vír. Točím se v něm a dochází mi, že to zvládnu bez úmrtí. Jako bych nastoupila na nekonečnou spirálu. Někdy jsou kruhy tak podobné a tak blízko u sebe, že nezaznamenám stoupající tendenci a připadám si jako maniakální křeček v kolotoči. S panem Vančurou se mi podařilo přepsat některé negativní zkušenosti z dětství pomocí PBSP terapie. To mi absolutně pomohlo neházet „tátovy záležitosti“ na svého manžela. Také jsem si velmi uvědomila, jak moc potřebuji být zdravě limitována. Táta byl z mého pohledu citlivý dobrodružný introvert. Studoval, cestoval a zřejmě na něj bylo z nějakého důvodu příliš nést odpovědnost i za rodinu. Měl problémy s alkoholem. Taky se od nás úplně odstěhoval. Když se pak vrátil, projevily se u něj první psychotické epizody. Strávil nějaký čas v psychiatrických léčebnách s diagnózou schizoafetivní poruchy manického typu. Pak s námi žil několik let spořádaný život na silných lécích a nakonec při zkratu zemřel. Nemyslím si, že byl šťastný, ale miloval nás a my jeho. Možná potřeboval jen jinou péči. Už jako dítě jsem v rodině zaplnila tátovu roli. Antény jsem měla nastražené ven, a tak podmínky pro rozvoj mého pilota nebyly zrovna “ideální”. Proto se teď znovu učím létat s bezpečným přistáním.

Našla jsem si novou práci v sociálních službách, která mě moc baví, vychází ze srdce a mám velkou touhu do její problematiky hlouběji pronikat. Začala jsem se vzdělávat v oblasti psychedelických látek. Za pomoci manžela a sestry jsem zažila seanci se čtyřmi papíry 1P-LSD po 100 mikrogramech. Třikrát jsem absolvovala holotropní dýchání s Diabasis. Zkusila jsem microdosing 1P-LSD. Zažila jsem absolutní krásy i děsivé nesmysly. Byla jsem roztříštěná na kusy, rozprsklá do všech stran, zaplavená úhly pohledu a možnostmi. Svět jsem dělila na momenty. Jsem za to vše nesmírně vděčná. Hluboce s nadhledem. Serious fun. Nesmysl naplňen smyslem. Deep heaven. Plná prázdnota. Stále integruji. Už si nemyslím, že mě někdo mučil, škrtil a znásilnil. To já sama sebe ve svých starých vzorcích. Přijala jsem. Zpomalila jsem. Zklidnila jsem. Změnila jsem hodnoty. Učím se vyznat ve svých emocích. Učím se být otevřená a zároveň mít hranice. Opatrně létám a rozvíjím svého pilota.

Nejvíc mi pomohlo poslední holotropní dýchání, kdy jsem si prožila pobyt u mámy v děloze. Neměnila bych ani zkušenosti s 1P-LSD, ale nebyla jsem schopná všechny ty náhledy sama integrovat. Nebyla jsem na ně dobře připravená. Mám z psychedelických látek dojem pokladu. Kdyby legálně patřil do rukou specializovaným psychoterapeutům, byla bych určitě nadšený klient. Pana Vančuru jsem poprvé navštívila v lednu. Je červenec. Už skoro měsíc a půl jsem stabilní. Nikdy v životě jsem se necítila šťastnější a plnější. Dál maluji spirálu. Vše mě moc baví. Mám nové sny. Vrací se mi elán k focení. Jsem vděčná panu Vančurovi, své rodině a všem kamenům na cestě. Na mé svatební cestě, která nekončí… Děkuji…

Dagi

Děkujeme našim partnerům